Současná společnost si stále častěji klade otázky, zda má své oprávnění kořistnický vztah k domácím zvířatům a snaží se nalézt morálně a sociálně uspokojivé odpovědi. S jistou pravidelností se tak opakují diskuze o vztahu člověka a domácího koně. Ze strany ochranářů jsou kritizovány praktiky chovu, výcviku i využití domácích koní, zdůrazňováno je zneužívání zvířat. Tyto diskuze jsou ve 21. století zcela pochopitelné. Poněkud nestandardní je ovšem míra neochoty drtivé části kritiků naslouchat argumentům zastánců současného využívání koní. Navíc bez znalostí historických souvislostí a s absencí alternativních řešení využití domácích koní. V úvaze Ing. Cyrila Neumanna jsou tyto kritické pohledy podrobně rozebrány.
Domácí kůň byl od nepaměti průvodcem člověka. Bez nadsázky se dá říci, že je akcelerátorem civilizace. Za posledních 150 let ale po šesti tisíciletích došlo k překotnému odklonu od hipomobilní energie. Ta byla nahrazena spalováním fosilních paliv. S tím se v západoevropské civilizaci zcela změnil pohled na využití domácího koně, ze kterého se v posledních 70 letech stal především sportovec. Koně a vůbec velká domácí zvířata navíc téměř zmizela z každodenního života velké části společnosti. Kritika využívání koní pro sportovní i rekreačně pracovní využití se tak s jistou pravidelností stává předmětem mediálního zájmu. Pojďme se tedy zamyslet nad sporem „koňařů“ a „ochránců zvířat“.
Po mnoho let bylo předmětem kritiky právní postavení zvířete, na které naše zákony nahlížely jako na věc. Nový občanský zákoník z roku 2012 proto změnil právní postavení zvířat: Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze (§ 494).
Zvíře tak přestalo být věcí. Nadále si ovšem zachovává postavení věci ve vztahu k vlastnictví a zodpovědnosti majitele za chování zvířat a následky tohoto chování. Český občanský zákoník tak následuje příkladu většiny zákoníků evropských zemí. Skutečným týráním zvířat se pak zabývá trestní zákoník (§ 302). V každém případě však zvíře i nadále zůstává objektem práva. Zvíře není schopno pochopit důsledky svých činů a nést za ně následky, a proto se nemůže stát subjektem práva. Právní ochrana zvířete jako živého tvora nadaného smysly tak proto není ještě zcela vyřešena.
Přístup ke zvířatům zaznamenal v nedávné minulosti významný vývoj. Na počátku úvah vztahu člověka a zvířete stojí zakladatel moderní filosofie René Descartes (1596 – 1650), který zvířatům nepřiznával žádné mentální stavy. Jeho závěry byly významně ovlivněny teologickým pohledem na svět a byly postupně odmítnuty.
Ovšem ani v dnešní době není filosofický pohled na statut zvířat ve společnosti jednotný. V současnosti můžeme vnímat několik uznávaných názorů, které mají své odpůrce i příznivce. První z nich je utilitarismus. Jeho hlavním představitelem je Peter Singer (*1946). Tato teorie sice nepřiznává zvířatům žádná práva, ale respektuje jejich zájmy prostřednictvím etiky.
Druhým přístupem je pak teorie práv. Hlavním představitelem teorie práv (zvířata práva mají) je Tom Regan (1938 – 2017). Ten za držitele práv považuje držitele života a termín „lidská práva“ zaměňuje termínem „práva morální“.
A konečně své zastánce má moderní kontraktualismus, který práva zvířatům sice upírá, ale formou morálně-etických smluv jejich zájmy hájí (Peter Carruthers, *1952). Tento směr vysvětluje, proč je dobré podřídit se určitým normám za předpokladu, že se jim podřídí i ostatní. Činy jsou tak morálně zdůvodnitelné, pokud jsou v souladu s obecnými pravidly, na kterých se společnost shodne.
Všechny tyto teorie vnímají, že moderní člověk je racionální bytost, která významně zasahuje do života celé planety. Součástí lidského života je pak i morální hodnocení vlastního jednání. Morální status člena komunity je proto odvozen od povinností jiných členů komunity, které vůči držiteli morálního statutu vznikají. Tyto povinnosti současně umožňují posoudit, zda je vzájemné chování správné či nesprávné. Pojem morální status a morální komunita jsou proto v moderní civilizované společnosti neoddělitelné. Filosofické úvahy tak po staletí hledaly a stále hledají definici pravidel k udělení subjektivních práv zvířatům jako členům lidské komunity.
Kůň zůstává i v současné průmyslové společnosti významným hospodářským zvířetem. Ve vyspělém světě, který již není závislý na hipomobilní energii, se ale v posledních desetiletích postavení koní výrazně změnilo. Ze zvířete, na němž leželo břemeno produktivity práce, se kůň stal zvířetem využívaným především k zájmové činnosti. Sportovní jezdectví je pak v industrializované společnosti stále populárnější a stavy koní především v Evropě stoupají. Proto se podobné otázky nevyhnou ani vztahu člověka a koně. Naopak, morální statut koní je stále palčivějším problémem současné hipologicky sportovně zaměřené společnosti.
Ve vyspělém světě stále klesají možnosti pro pracovní využití koní. Skupina pracujících koní se stala natolik marginální, že většině společnosti unikají úžasné výkony koní svědčící o jejich kognitivních možnostech. Nejdokonalejším příkladem je práce v lese, kdy sledovat vzdělaného koně při práci na přibližování dřeva vyráží dech i hipologickým odborníkům. Další takovou skupinou jsou pak koně stále ještě užívaní v silových resortech jako je armáda či policie. Zatímco armádní koně jsou dnes již plně „odsouzeni“ pro ceremoniální službu, koně v řadách policie pak jako jediní nesou tradici silového nasazení koní. Naštěstí již většinou jen jako preventivního prvku, ale občas se situace vyvine tak, že ani dnes není využít silových možností koně. Vzhledem k tomu, že současná populace již téměř ztratila kontakt s velkými zvířaty, bývá toto nasazení velmi efektivní.
Tato činnost ve svých důsledcích přináší i kritiku. Té jsou tak často podrobovány standardní komunikační technologie mezi člověkem a koněm. Z pohledu odborníků leckdy nespravedlivě, protože řadu komunikačních chyb má na svědomí současný překotný rozvoj popularity koní, který zákonitě provází ztráta odborné paměti současných uživatelů koní. Staletá hipologická odbornost vyrůstající z empirických poznání byla zčásti zapomenuta, zčásti je podceňována a bagatelizována. Skutečností ovšem je, že nové uživatelské potřeby vytvářejí i nové edukativní systémy. Ty pak kladou před současné uživatele koní i nové otázky.
Stále častěji se tak objevují důvody, které vrací současného člověka západní společnosti k důvěrnému vztahu s koněm. Současné studie přinášejí rozsáhlé spektrum důvodů, v nichž je základním motem pocit intimního štěstí. To člověk nalézá v momentě, kdy je jako jezdec fyzicky propojen nejen s koňským tělem, ale současně mu kůň věnuje i svoji psychiku.
Tyto pocity ale provázejí lidstvo již po staletí. Dokládá to celá řada významných osobností světové historie. Za všechny uveďme ty nejvýznamnější: „Potřebovali byste koně, neboť teprve jízda na koni dělá člověka dokonalým.“ G.B.Shaw, „Žádná hodina života není ztracená, pokud je strávená v sedle.“ Sir Winston Churchill. A konečně klasik krásné literatury Miguel de Cervantes (1547 – 1616) v nesmrtelném románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (1605) ústy do Quijota radí svému sluhovi Sanchovi: „Vsedneš-li na koně, nekloň se tělem na zadní hrušku sedla, ani nenatahuj nohy daleko od koňova břicha, a také nejeď nedbale jako bys jel na mezku. Neboť jízda na koni jedny činí rytíři a druhé podkoními.“
To zásadní, co ovšem „ochráncům“ zvířat uniká je personalita domácího koně. Ta se skládá nejenom ze složky kognitivní (tzn. schopnosti vnímat, komunikovat, pamatovat si a učit se), ale i složky konativní (nutkání k činnosti). U divokých zvířat je konativní složka personality motivována potřebou přežít. Zvíře hledá potravu, chrání sebe i svá mláďata před predátory, vytváří si sociálně hierarchické vztahy ve skupině, zúčastňuje se sexuální soutěže. Téměř vše z toho jsme domácímu koni vzali, díky nutnosti ho co nejvíce začlenit do sociálního systému lidí. To byl hlavní motiv domestikace. Člověk se na tisíciletí stal evolučním tvůrcem a ve svém zájmu vytvořil zvíře významně odlišné od divokých předků. Kůň za každou vlastnost potřebnou pro spolupráci s člověkem, zaplatil ztrátou vlastnosti nezbytné k přežití ve volné přírodě. Člověk s využitím a rozvojem kognitivních vlastností, plně převzal kontrolu nad konativní složkou personality koně. Práce ve prospěch člověka se stala standardní náplní života domácího koně.
Důležité ovšem je nezastírat kořistnickou podstatu vztahu člověk a domácího zvířete, tedy i vztahu člověk a domácí kůň. Člověk domestikoval zvířata motivován snahou o jejich využití. To stále platí a i současní domácí koně jsou šlechtěni tak, aby tyto motivy co nejlépe naplnili. Nemohou ovšem za skutečnost, že na jejich existenci již přestalo být závislé přežití člověka. Sociální pozice koně je otřesena. Druh je ale stvořen. Máme tak na vybranou. Buď se budeme i nadále podílet na šlechtění plemen koní tak, jako po staletí naši předci. Pokusíme se uchovat toto jedinečné genetické svědectví práce desítek generací. Svědectví o vývoji civilizace. Nebo toto unikátní dědictví necháme zaniknout a to je v genetice velmi snadné. Stačí vynechat reprodukční cyklus jedné generace. V minulosti jsme toho již svědky byli. Jak u domácích zvířat, například u starokladrubského vraníka, tak u zvířat divokých.
Úvaha ochranářů, že tím, že domácím koním odepřeme sociální začlenění do současného světa lidí, výrazně zlepšíme jejich životní standard je mylná. Jenom docílíme celkové devastace genetické informace vznikající po staletí. Zpětný genetický vývoj by jistě z jistého torza domácích koní opět udělal zvíře podobné svým divokým předkům. Zdivočelé druhy koní jsou toho důkazem. Problémem ovšem i nadále zůstává člověk. Ten již divokým zvířatům obsadil téměř veškerý životní prostor. Zdivočelí koně by především v Evropě neměli kde žít. Tragikomickým dokladem tohoto tvrzení je skutečnost, že jediným opravdu rozlehlým územím, které dnes mohou velcí kopytníci obývat bez rezervačních ohrad, je ochrané pásmo okolo zničené jaderné elektrárny v Černobylu.
Největší ztrátou pro člověka by ovšem byla ztráta hipologické paměti, která lidský rod obohacuje a kultivuje tak, jak to umí již pouze umění. Neskromným cílem všech přemýšlivých „koňařů“ by pak měla být touha pokusit se komunikačními technikami alespoň částečně obohatit i koně. Doufat, že stejně jako lidem, i koním může pouze vzdělání dodat jiskru do oka.